(Komentář) Máme-li mluvit o odkazu končícího ministra kultury Martina Baxy (ODS; foto) či jakémsi leitmotivu jeho mandátu, tak je to z velké části bezuzdé rozhazování peněz daňových poplatníků na všechny strany. Pochopitelně, každý ministr se již z podstaty věc snaží vydobýt pro svůj rezort co nejvíce peněz z eráru. Jednou z hlavních rolí ministra je i hlídání rozumného a smysluplného využití získaných financí. Ve funkci "strážce kasy" však Baxa bohužel selhal.
Samozřejmě, nikdo nebude zpochybňovat záslužné věci jako je podpora památkové péče, regionální kultury, propagaci Česka v zahraničí a rozjeté velké investice s navýšenými rozpočty jako například rekonstrukce Invalidovny, nový depozitář Národní galerie Praha, dostavba nového objektu v areálu Centrálního depozitáře v Hostivaři nebo rekonstrukce Nové scény Národního divadla. Jenže to by se dalo označit jako předpokládaný a standardní výkon každého ministra kultury.
Ale pak tu máme řadu Baxových dotačních karambolů, tahy nad rámec běžného provozu, nad kterými zůstává rozum stát a které ty pozitivní věci zčásti překryly. Dotační podpora pro levicově extremistickou akci a knižní publikaci Zrušte rodinu navzdory tomu, že se vláda Petra Fialy zavázala naopak rodinu podporovat. Bizarní tzv. status umělce, v rámci kterého úředníci posuzují, zda to či oné konání má formu umění a zda tedy bude zařazena do jakéhosi registru s nárokem na dotaci. A je jedno, že na Baxově ministerstvu toto vyžadovala EU jako údajně nutné podmínky přidělení dalších dotačních peněz. Anebo opulentní dotace z veřejných peněz pro miliardářské akce, jako je například Karlovarský filmový festival (majitelem je miliardářská skupina Rockaway; Proč mají běžní daňoví poplatníci posílat miliardářům dotaci přes 140 milionů korun? Ví to někdo?).
A pak, sledovat Martina Baxu, v letech 2014 a 2018 až 2022 primátora Plzně a od roku 2004 zastupitele Plzeňského kraje, ve víru zkušených a ostřílených televizních, filmových a politických lobbistů, bylo spíše smutné. Odtud pochází Baxova známá a do dneška vlastně nevysvětlená otočka ohledně navýšení televizních rozhlasových poplatků, když ještě v roce 2022 tvrdil "Televizní poplatky nezvýšíme, byla by to špatná zpráva pro občany". Následné Baxovo navýšení těch samých poplatků v letošním roce pro nereformovanou Českou televizi a Český rozhlas, respektive pasáž ohledně plateb firem byla vyhlášena jakou byrokratická hloupost roku 2025 (viz zde) a celý zákon jen zvýšil závislost veřejnoprávních médií na politicích (navzdory tomu, co Baxa oficiálně hlásal).
Anebo ne zcela povedená transformace filmového fondu na Státního fond audiovize, kde se Baxa výrazně podvolil tlakům zájmových skupin. V rámci fondu tak daňový poplatník dotuje hyperziskové TV seriály a videohry, celkové příjmy fondu od státu jsou nastaveny jako mandatorní výdaje rozpočtu (to znamená, že dotace pro zisková hollywoodské studia jsou z neznámých důvodů na stejném levelu jako podpora v nezaměstnanosti, důchody, nemocenská nebo dluhová služba státu). A to již se nebavíme o řadě slabin, jako jsou střety zájmů, zavedení ideologických kritérií či absence majetkových přiznání vedení instituce, které činí stávající podobu audiovizuálního fondu obtížně udržitelnou.
Je skutečnou tragédií muže, který se dříve netajil obdivem pravicových politiků a ekonomů, jako byl Ivan Mašek z ODA a jejich ideí malého státu a nepokřivování trhu, že na ministerstvu kultury končí spíše jako apologeta a protagonista těch nejhloupějších a ověřeně nefunkčních socialistických receptů. Novému ministrovy kultury Otovi Klempířovi (Motoristé sobě) tak Baxa po sobě zanechává řadu problémů a problematických projektů, jejichž řešení bude vyžadovat odvahu, kreativitu a vytrvalost. V první řadě to bude potřeba odideologizovat různá místa kultury (viz zde), eliminace vykutáleného aktivismu a nárokové mentality a naopak zajištění návratu chytrého a racionálního investování do kultury, tam, kde to dává smysl.
