Co aktuální debata o financování České televize a Českého rozhlasu bolestně postrádá, jsou věcné, relevantní a postranních úmyslů zbavené argumenty. Dobře to ukazují čerstvě zveřejněné námitky managementu ČT (výhradám ČRo se budeme věnovat v samostatném textu) vůči návrhu zákona o médiích veřejné služby, které ve výsledku obsahují směs instrumentů, tak obvyklých v české politice: Tedy nemístné přehánění, strašení a řadu racionálních a seriózních argumentů.
Začněme výhradami vůči novému návrhu (předkládá ministr kultury Oto Klempíř), které dávají smysl a jsou zcela na místě. Navrhovaná legislativa má skutečně řadu slabých míst, opomenutí a nevyřešených záležitostí, týkajících se důležitých a mnohdy klíčových aspektů fungování a úkolů České televize (rovněž Českého rozhlasu - o tom další text).
"Klempířův zákon" v první řadě opomíjí a neřeší kontinuitu existence České televize jako právnické osoby (kontinuitu práv a závazků, majetkových vztahů atd.), když předpokládá současné zrušení dosavadního zákona o ČT. Chybí detailnější vymezení rozsahu veřejné služby ČT (aktuální zákon uvádí minimálně 4 televizní programy, multimediální obsah atd.), chybí zmínka o provozování nezbytného veřejnoprávního multiplexu s ním spojeného vlastnictví či přístupu k příslušným kmitočtům, nový návrh ignoruje provozování regionálních studií (je faktickým záměrem předkladatele stávající studia v Brně a Ostravě zrušit?) nebo sítě zahraničních zpravodajů.
Lepší vymezení by si zasloužila reklama v terestrickém vysílání ČT (tu řeší zákon o televizním a rozhlasovém vysílání) a v online prostoru anebo rozsah a způsob využívání online platforem (vágnost formulací u online služeb je donebevolající, u moderního zákona z 21. století by člověk čekal větší snahu u této formy distribuce). Rozporně je řešen třeba i Kodex České televize. Na jednom místě návrhu jej má schvalovat Rada ČT, na druhé místě jej rada předkládá ke schválení sněmovně. Tady všude se management ČT pod vedením ředitele Hynka Chudárka (foto) strefuje do slabých míst návrhu.
Kde naopak střílí mimo je například kritika nové hierarchizace veřejné služby - návrh zákona stanovuje jako první prioritu funkci zpravodajskou, jako druhou vzdělávací, kulturně společenskou a publicistickou a jako třetí zábavní. Podle Chudárka a spol. to "není v souladu s evropskými předpisy a doporučeními a je v rozporu s redakční nezávislosti a autonomií České televize". Ve skutečnosti nová hierarchizaci chvályhodně zvýrazňuje a lépe vymezuje veřejnoprávní charakter ČT a hlavně žádná evropská legislativa jí výslovně nezakazuje (výhrada ČT se neodkazuje k žádnému konkrétnímu EU předpisu, známka neseriózního přístupu).
Na hodně tenký led se ČT pouští v klíčové oblasti, a tou je financování Kavčích hor. "Pro změnu financování z televizních poplatků na financování ze státního rozpočtu neshledáváme žádné důvody... stávající systém je plně funkční, stabilní a předvídatelný." Fakticky tím hlavním důvodem je vůle voličů, vyjádřená v posledních parlamentních volbách. A hlavně, současný systém poplatků směřuje k nestabilitě a tím pádem k nepředvídatelnosti, a Chudárkův management si toho musí být vědom. Velká část koncesionářů ČT je seniorního věku, zároveň pro mladé cílové skupiny přestala být Česká televize relevantní (tj. úbytek legitimity ČT pro tyto skupiny diváků). To znamená, vzhledem ke stávajícímu demografickému vývoji a změnách v konzumace obsahu u mladších cílových skupin, ve výhledu několika let při stávajícím systému hrozí čím dál silnější úbytek koncesionářů a tím i peněz pro ČT. Jinými slovy - z tohoto hlediska je napojení financování ČT na státní rozpočet stabilnějším systémem (při absenci dalších zásahů politiků).
Kde se již námitky ČT dostávají na pole demagogie a laciného strašení, je varování, že při přechodu na financování ze státního rozpočtu by České poště vypadl významný zdroj příjmů (hospodaření ČP opravdu není starostí vedení Kavčích hor) a spekulování, jak moc by drahé by navrhované financování v porovnání se stávajícím stavem bylo. Jednak v tuto chvíli není jasné, zda převedení ČT a ČRo pod státní rozpočet by nebylo vykryto škrtáním jinde, jednak stávající systém nejsou jen desetimilionové poplatky České poště, ale také nákladná kapacita veřejnoprávní televize, věnovaná na vymáhání a administraci poplatků.
Zároveň při kritice Klempířova návrhu Česká televize opomíjí jednoznačné plusy nové legislativy. Těmi je kontrola hospodaření ČT ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu a důraz na transparentnost, která by mohla omezit současný skandální stav se začerňováním smluv ČT: "Český rozhlas a Česká televize jsou povinny při nakládání s veřejnými prostředky dodržovat princip transparentnosti. Zejména jsou povinny zveřejňovat informace o svých výdajích a uzavřených smlouvách v souladu s právními předpisy." Tedy nový návrh v tomto ohledu lépe vyhovuje požadavkům EU než stávající stav.
Celkově tak lze výhrady České televize zhodnotit jako v řadě místech dobře vyargumentovanou řadu trefných námitek proti slabinám a nedodělkům Klempířova návrhu. Současně však z množství výhrad až příliš okatě ční účelové a nezdůvodněné zpochybňování kompatibility s legislativou EU, institucionální sebeobrana, ekonomický lobbying a místy zjevné přehánění či účelová argumentaci. Debatě o financování ČT by prospělo, kdyby námitek "druhého typu" bylo co nejméně.
