Česká televize čas od času propukne v nářek, jak jsou její finance našponované až k prasknutí, spojený s výčtem, na co všechno nejsou peníze. Ne, že by to nebyla pravda (jen letos bude saldo financování asi miliarda korun), jenže stačí se trochu ponořit do způsobu výběru koncesionářských poplatku a hned je patrné, kde řediteli Petru Dvořákovi (a předtím Jiřímu Janečkovi) utíkají miliony korun.
Tak kupříkladu loni útvar televizních poplatků oslovil 68 tisíc vybraných domácností. Výsledek? Pouhých šest tisíc (!) nových koncesionářů, účinnost tedy asi devět procent. Další numero z roku 2012: televize upomínala 353 milionů korun na poplatcích, vymohla 141 milionů. Účinnost cca 40 procent. Co se stalo se zbylými 212 miliony?
Jedeme dále. V letech 2007 až 2012 se Kavčí hory soudily o koncesionářské poplatky ve výši 120 milionů korun. Vysoudily skoro 59 milionů, jenomže náklady za prohrané žaloby, neúspěšné exekuce nebo nevrácené soudní poplatky činily téměř 33 milionů. Čistý vývar pro ČT za šest let soudů je tak 26 milionů, tedy o něco více než čtyři miliony ročně. Vcelku drobné v porovnání s miliardovým rozpočtem ČT.
Nízká účinnost represivního mechanismu České televize s sebou nutně nese zvyšující se recidivu a i nárůst nákladů na samotné represe. Má takto nastavený systém smysl? Spíše ne, což ředitel Dvořák, zvyklý na efektivitu soukromého sektoru, bezpochyby vidí. V této souvislosti je rovněž třeba připomenout kauzu tendru na výběr koncesionářských poplatků, který ČT vyhlásila v roce 2010 a po protestech zrušila v roce 2011. Není nutné opakovat všechna rizika, který v sobě tendr ukrýval. Jen připomenout číslo 150 tisíc nových koncesionářů, které tendr sliboval přinést. Nehodili by se teď České televizi?
