Pražané teď byli v přímém přenosu svědky brutální, vyhrocené a bezpochyby úspěšné lobbistické kampaně, zaměřené na přežití venkovních reklamních ploch v Praze. Vynaložené prostředky v řádu milionů, spíše desítek milionů korun ze strany lobbistů kolem zadluženého outdoorového hráče BigBoard Praha dávaly tušit, jak mnoho je v sázce.
Ostré bombardování předchozího primátora Tomáše Hudečka, schůzka (minimálně jedna) a dopisování se současnou primátorkou Adrianou Krnáčovou (v placené sekci jsme zveřejnili dopis papírového spolumajitele BigBoardu Richarda Fuxy, který Krnáčové de facto říkal, co by měla dělat) a mnoho dalších aktivit bylo nakonec korunováno úspěchem. Zatímco několik let vytvářené a schválené nové Pražské stavební předpisy (PSP) směřovaly k regulaci a omezení billboardové reklamy na území metropole, po úterním zasedání rady hlavního města Prahy a středečním rozhodnutí ministerstva pro místní rozvoj (ANO) je situace taková, že v důsledku čistě politických rozhodnutí (pozastavení platnosti PSP) billboardy v podstatě nejsou nijak legislativně regulované (nebo jen velmi mírně).
Tento stav by měl trvat několik měsíců do vzniku nových předpisů. V současné době je tak vytvořeno prostředí s vysokým korupčním potenciálem: mnohasetmilionový byznys s outdoorovou reklamou v Praze nyní mají prakticky v rukou příslušné stavební úřady. Být majitelem billboardové firmy, napnul bych všechny síly a prostředky k co nejrychlejšímu prodloužení stávajících a stavbě nových outdoorových reklamních ploch. Jako bonus je pak pražskou vládní koalicí přihozeno rozmetání současného vedení Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), který se na vypracování PSP podílel. Vše jak vystřiženo z nějakého růžového bigboardího snu.
To všechno nahrává hlasům, kteří Krnáčovou (favoritku ministra financí Andreje Babiše) při nástupu do funkce označovaly jako nepříliš schopnou a snadno manipulovatelnou figuru (která navíc stále nevysvětlila okolnosti svého odchodu z čela Transparency International), kterou si kdokoliv může namazat na chleba.
Přestože nastalá situace je pro billboardáře (kupříkladu BigBoard, u kterého se spekuluje o vlivu Martina Romana, podle všeho utekl hrobníkovi z lopaty) bezpochyby vítězstvím, to vítězství má dost trpkou příchuť. Za prvé, v průběhu boje BigBoard vůči konkurenčnímu JCDecaux vyslal řadu ostrých tvrzení, které se nezapomínají.
Za druhé, billboardový byznys si posílil nepříliš lichotivou pověst něčeho úskočně přisátého na státní správu a veřejný prostor, něčeho jako výsledku podivných a neprůhledných mocenských dohod. Který klient s etickým kodexem bude chtít po tak brutální kampani do billboardů investovat? Za třetí, někdy bezpochyby nastane pro vítěze čas splatit dluhy. Například při předčasných parlamentních volbách, o kterých se spekuluje, že by mohly nastat příští rok.
Praktická ukázka neefektivity a slabosti politické správy v konfrontaci se silnými firmami není ničím zvláštním a novým.
Co však výrazně zaujme, je přístup řady masových médií, které ve zpravodajství často jakoby opakovaly argumenty převzaté z kampaně billboardářů (například časté a nijak nevysvětlené slovní spojení "kontroverzní předpisy"). V případě televize Novy IPR dokonce podal podnět k radě pro televizní a rozhlasové vysílání. Cui bono?
