Úspěch desky Bruce Springsteena Working on a Dream lze s pětiletým odstupem přičíst kombinaci (tehdy) aktuálních témat a mimořádného autorského vzepětí. Od jejího vydání nevynechal „boss“ jedinou příležitost, jak znovunabytou popularitu prodat. Turné střídá vymetáním archivu (v případě 2CD The Promise velmi cenného) a překvapením nebude, že ani novinka High Hopes není řadovým albem, nýbrž skládankou převzatých, přezpívaných anebo přearanžovaných vlastních písní.
Výjimečná forma z Working on a Dream je však ta tam. Jsou to vesměs průměrné a průměrně odvedené skladby, upomínající slávu Springsteenových stadiónových turné osmdesátých let. Tedy skladby obsahem, zvukem i instrumentací zploštěné pro toto specifické publikum. A nepomůže ani vklad kytaristy Toma Morella: stejně jako před dvaceti lety si nelze než postesknout, že sice chlapec válí, ale spíše jde o katalog stylů, technik a efektů napasovaný do písniček, než o jejich integrální část. Jeho přítomnost na desce má spíše ideologické pozadí - novinka není lidovým albem jen formou.
Kde Working on a Dream fascinovalo poetickými příběhy americké každodennosti, tam nastoupila slovní mlha newspeaku, nejmarnější obraty a klišé. V nedávných rozhovorech se to dokonce hemží zlými kapitalisty z Wall Street. Pro Středoevropana mrazivá připomínka časů snad již minulých by pro zbytek publika měla být varováním, že nůžky mezi příjmy jednoho z nejlépe vydělávajících hudebníků planety a jeho postoji a prezentací se rozevřely snad až příliš. A tato nevěrohodnost a plytkost zcela koresponduje s hudebním obsahem novinky.
