reklama
reklama
Borovan.media
Exkluzivní byznysové informace
 

David Gilmour: Rattle That Lock Recenze

16:01, 14. 10. 2015

Podobně jako na předchozím, devět let starém sólovém album On an Island, i na novince Rattle That Lock hledí kytarista David Gilmour především nazpět. Nejen hudebně – vše zde již někdy na jeho nahrávkách, a často ne jen jednou, bylo, ale především pocitově. Deskou se doslova proplétají nostalgická povzdechnutí nad dávnými přátelstvími i nad letmými pomíjivými okamžiky, které si přesto ve vzpomínkách udržely ostré obrysy. Stejné vracení se do minulosti, prosté bolesti a smutku, poklidná poděkování za tiché chvilky štěstí provázela jak On an Island, tak i poslední nahrávky Pink Floyd.

V Gilmourově životě se od vydání (a turné k) On an Island odehrálo mnoho změn, které, alespoň jak prohlašuje, znovu zažehly kreativitu. Očekávat však jakýkoli posun by bylo bláhové: po třicet let jsou jeho skladby vlastně neměnné. I jako kytarista i jako autor se uchýlil pod krunýř inspirací, z nichž zvuk Pink Floyd kdysi vyrostl, tedy především (blues) rocku šedesátých let, jehož ochrany se nemíní vzdát. Skladby tak dávno mají ustálené tempo, tentýž odlehčený, provzdušněný charakter, velmi podobnou náladu a v tomto štěpení by se dalo pokračovat až ke stále stejným oblíbeným stupnicím a tónovým řadám.

Přesto je novinka deskou mimo obvyklé mantinely rutiny, deskou živou, s hlubokým autorským otiskem, emočním vkladem a silnými písničkami. Že Gilmour v devětašedesáti ničím novým neosnuje, je pak regulérní součástí hry.