Radujme se, byť se jedná o radost očekávatelnou - v české kinematografii se objevil "nový" režisér/tvůrce se svébytným a rozpoznatelným pohledem na věc. Slovo nový patří do uvozovek právem, protože Miroslav Krobot, dlouholetý umělecký ředitel Dejvického divadla v Praze, samozřejmě žádným nováčkem není. A to i přesto, že Díra u Hanušovic je jeho filmovým debutem.
Krobotovi se do filmu, který se odehrává v zapadlé vísce kdesi v Jeseníkách, podařilo přenést poetiku a pečlivost, kterou za dlouhá léta nesmazatelně vtiskl Dejvickému divadlu plus do hlavních rolí dosadil osvědčené tahouny DD jako je Ivan Trojan, Jaroslav Plesl nebo Hynek Čermák. Ve filmu poznáte, že je Krobot má dokonale přečtené a že z nich dokáže vymáčknout maximum. Tedy herecký koncert je minimálně jedna z věcí, na které by Díra mohla nalákat diváky do kina.
Přesto si troufám tvrdit, že Díru u Hanušovic spousta lidí nepochopí, a to i navzdory tomu, že poloha "sofistikovanější Kurvahošigutntag" by mohla oslovit poměrně širokou skupinu. Již dlouho tu nebyl režisér, který by tak spoléhal na diváka. Ty důležité věci se v Díře u Hanušovic často dějí mimo plátno, a to nejen v druhé vrstvě pod povrchem, ale občas doslova mimo výseč záběru. Většinou statická kamera (Jan Baset Střítežský) nechává "hrát" krajinu, místo, ve kterém se jakoby mátožně a otupěle pohybují ztracené postavičky (mimochodem skvěle napsané) se svými trápeními.
Je pak na divákovi, do jaké míry chce zapojit vlastní imaginaci a vycítit spodní proudy dějů v místě, kde chcípl pes, a vmyslit se do života lidí, kteří se musí vyrovnávat se zacykleným a zapomenutým životem bez perspektivy. Přemýšlet a aktivně se zapojit při sledování filmu - to už se dnes příliš nenosí. Miroslavu Krobotovi patří potlesk za to, že se o pokusil, a je to pokus chytrý, i přes zběsilost zobrazeného prostředí v podstatě laskavý a nadčasový.
