reklama
reklama
Borovan.media
Exkluzivní byznysové informace
 

Faith No More: Sol Invictus Recenze

17:02, 26. 5. 2015

Ani nejzarytější fanoušci Faith No More nemohli očekávat, že po osmnáctileté studiové odmlce vyrukuje sanfranciská pětice s albem, které by bylo stejně převratné jako byla v době vydání deska The Real Thing (1989) nebo Angel Dust (1992). S novým materiálem již několik let koncertovala: mezi starší skladby se postupně vklínilo několik novinek, které ale výraznější posun nenaznačovaly.

Zlatá éra skupiny, jejíž začátek koresponduje s příchodem zpěváka Mika Pattona, se kryje s obdobím, kdy rockové hudbě vévodilo míchání různorodých žánrů. Faith No More nejenže jako jedni z jeho pionýrů ukázali, že ani v překračování hranic netřeba mít hranice a v té době obvyklou, často i nesourodou směs rapu, funku a metalu přetavili v soudržnou hmotu, ba dokonce tuto fůzi posunuli o světelné roky dále. Především ji dokázali spojit s komerčním úspěchem, který se jiné kapele z téhož zázemí již nepodařilo zopakovat.

Po Angel Dust lze hovořit jak o dospění kapely (ustálení zvuku, rozšiřování rukopisu), tak i o autorské stagnaci. Následující dvě alba již jen, pravda v dospělejším vydání, rozvíjela tutéž formuli. Pokud novinka Sol Invictus z pomyslné řady vybočuje, pak nikoli kvalitou materiálu (je vším jiným, než albem z povinnosti nebo žijícím pouze ze sentimentu), jako spíše množstvím vlivů, které Mike Patton vnáší ze sólových projektů. V diskuzích však pohříchu zapadl postřeh, že Patton se dávno stal kreativním tahounem skupiny, a že by deska pravděpodobně zněla stejně i bez téměř dvacetileté tvůrčí přestávky.