Se skladbami z novinky Bécs se návštěvníci Fenneszových koncertů (včetně lednového pražského) mohli seznámit již v předstihu. Překvapily až písňovou formou (zřetelné struktury anebo čtyř- či osmi- násobné opakování motivů podobně jako v rockové hudbě jsou ve světě laptop elektroniky stále spíše výjimkou) i kombinací až popových melodií a zkresleného kytarového zvuku. I díky působivosti tohoto střetu představuje novinka jeden z vrcholů rakouského zvukového mága.
Písničky (a tento termín je zcela na místě) oscilují mezi těmito dvěma póly, mezi přístupností a syrovým, přesto přirozeným zněním. Nechybí ani návrat k okouzlení nepatrnými, barvitými zvukovými detaily, které vyneslo LP Endless Summer (2001) mezi základní stavební kameny žánru i jeho nedostižné milníky. Stejným zjevením letošní deska již být nemůže, natolik se styl v mezičase rozkošatěl, a to podstatné a objevné v něm již bylo vyneseno. Bécs je přesto nejen výstavní zdravicí učitele zástupu epigonů, ale i kromobyčejně emočně působivým a sevřeným dílem.
