Místy zdravě rozdurděné, místy smířlivé, místy naštvané, místy úsměvné, místy psané s nadhledem a místy omluvné, ale především veskrze přínosné, podmanivé a vyčerpávající autobiografické vzpomínky jednoho z nejslavnějších českých režisérů. Byť ne každému může Jiří Menzel sednout jako osobnost (trochu zvláštní, nechat si od maminky v dospělosti nosit snídani do postele), byť ne každý skousne režisérovu tvorbu (zvláště po roce 1989), faktem je, že Menzelova profesní kariéra patří k několika stěžejním osám české poválečné kinematografie, bez které by český film nebyl tam, kde je.
Menzel v sobě nezapře kumštýře, paměti (mimochodem končí v roce 1989, možná bude další díl) mají svěží čtivou formu, historky jsou krásně vygradované většinou sarkastickou pointou. Na své si přijdou i milovníci pikantérií: ať již se jedná o přiznání, že se pan režisér dostal kdysi v 60. letech na FAMU podvodem, nebo o snad první oficiální zmínku o dejvickém bytě Václava Havla, kam si oba pánové jaksi vodili slečny.
K nejcennějším vrstvám Menzelových pamětí ale bezpochyby patří vypsání zákrut divadelní dráhy - té české i zahraniční -, a to již vzhledem k tomu, že Menzel celoživotně směřuje k tomu, být divadelním umělcem. A rovněž Menzelovo potýkání se s komunistickou mocí po roce 1970, které plasticky vykresluje obraz devastace českého filmu komunistickými nýmandy a konjunkturalisty, z nichž někteří stále v audiovizi působí/nedávno působili. Suma sumárum: cenný a v mnoha ohledech originální příspěvek k dějinám tuzemské kinematografie.
