Pravidla pro přežití hvězd ženského popu osmdesátých let se v uplynulých desetiletích měnila několikrát. „Devadesátky“ ještě přály hluboko otištěné osobnosti; odolat volání po sezonním zboží se v novém tisíciletí stalo nemožným. Prohlášení Kylie Minogue, že novinka Kiss Me Once je její nejvíce anonymní deskou, proto sotva překvapí. V jistém smyslu však vše zůstalo při starém.
I tentokráte zní album jinak, než jedenáct předchůdců, i tentokráte stály nad kolébkou sudičky v podobě současné producentské elity. Zachován zůstal jak poměr ostrých tanečních čísel, volnějších skladeb a balad, tak mezi skladbami bez obsahu (rozuměj poselství) a těmi s jeho náznaky. I když je na desce všudypřítomný, zpěvačka si byla dobře vědoma, že jen sex ji neprodá, a provokacím a lascivnosti o generaci mladších sokyň se rozhodla kontrovat hudbou.
Veskrze současná produkce (včetně odvážnějších přesahů v podobě prvků dubstepu) halí v jádru dobré, nosné písničky. Ty však – zcela v souladu s prohlášeními – nenesou stopu čehokoli osobního. Nebýt nezaměnitelného hlasu, mohli byste je přičíst komukoli jinému ze současné první taneční ligy. Za pár let sotva bude proč se k nahrávce vracet. Na rozdíl od Madonnina MDNA (plošných srovnání s ním se novinka zřejmě nevyhne) je zde alespoň pár skladeb, a tudíž i důvodů, vracet se k ní alespoň teď.
