Je to vlastně s podivem: Evropou už nějaký pátek hlučně pochodují jednolité masy nevraživých, agresivních a nesnášenlivých eurosvazáků a hlas místní umělecké scény, historicky tak často zdravě kritické v souvislosti s prosazováním toho jediného správného názoru, k tomuto bizarnímu fenoménu spíše mlčí. Tedy doposud. Přichází slovinští pop-industrialisté Laibach s novinkovým albem Spectre, které naplno ukazuje, že (euro)král je nahý.
Spectre je z určitého hlediska pokračováním dosavadní práce a zkoumání Laibach - tj. mašinérie totalitarismu, masové ideologie, propagandy a estetiky moderního otroctví. Ale zatímco u dřívějších děl seskupení pracovalo hodně s filosofickou abstrakcí, nadsázkou a svéráznou ironií, na novince jsou Laibach nebývale konkrétní a adresní (byť je to třeba brát relativně), viz píseň Eurovision.
Již ironický začátek The Whistleblowers (mimochodem dost podmanivý hit), jako vystřižený z Goebbelsových nebo Husákových žurnálů o vymývání dětských mozků či výchově pod/nadlidí, dává tušit, že i přes "poselství" kapela nenechala stranou ironický nadhled. Další plus: manifestující Laibach nezapomněli ani na hudbu. Spectre obsahuje pestrý a hitový materiál, dramaturgicky pečlivě vyvážený, který dává zapomenout na poněkud fádní desku Volk. Byť Laibach 2014 již nejsou ne tolik úderní a pochmurní jako na Watt nebo Jesus Christ Superstar, i po 34 letech (toto letí) v showbyzynsu stále invenční, provokativní, ostražití a přemýšliví. V nadcházejících neveselých časech je nám těchto ingrediencí setsakramentsky potřeba.
