Brilantní herecký koncert Toma Hardyho. Osmatřicetiletý anglický herec je v Legendách zločinu ještě lepší, přesvědčivější než v tematicky podobném filmu Bronson (2008), který Hardyho před lety katapultoval do první ligy. Dvojrole bratrů Krayových, někdejších londýnských gangsterů v 60. letech - to je obrovská a pestrá příležitost, kterou Hardy díky svému talentu beze zbytku využil.
Ať již se jedná o elegantního Reggieho Kraye, částečně rozpolceného mezi světem zločinu a vztahem ke své milence Frances Shae, nebo vyšinutého schizofrenika a zamindrákovaného homosexuála Ronnieho Kraye, oba bezpochyby brutální zločinecké mozky, pro každou postavu Hardy rozehrál vždy odlišnou část hereckého rejstříku. Vždy však střízlivě, civilně, bez zbytečných emocí, patosu a dramatických gest. Skvěle vystihuje jejich odlišnost a současně závislost ve zločineckém směřování.
Druhý světlý moment filmu: výborně vybraná a fungující dobová hudba (člověk si vždy vzpomene na Františka Vláčila, podle kterého jsou jedny z nejdůležitějších složek filmu hudba a architektura) plus autentické zachycení života white thrash londýnského East Endu.
Škoda jen, že Hardyho výkon nenašel odpovídající protipól u scénáristy a režiséra Briana Helgelanda (L.A. - Přísně tajné, Tajemná řeka). Ten filmovou adaptaci knihy Johna Pearsona pojal jen jako přehlídku brutality a násilí bez výraznějšího směřování. Jako jakési rodinné tablo dvojčat Krayových, bez toho, aby jednotlivé scény propojil do nějakého vyššího, dramaticky vystavěného celku.
