reklama
reklama
Borovan.media
Exkluzivní byznysové informace
 

Pátrání po Sugar Manovi Recenze

12:42, 18. 3. 2013

Haleluja, neseme vám radostnou zprávu. Příběhy s dobrým koncem v pop music existují. Jeden z těch neuvěřitelných, nicméně pravdivých, se skvěle podařilo vyhmátnout švédskému režisérovi Malikovi Bendjelloulovi. Žil byl na přelomu 60. a 70. let v Detroitu písničkář Sixto Rodriguez. Vydal dvě naprosto dokonalé desky, vedle nichž většina tvorby Boba Dylana zní jako hudlání pětiletého kluka, které ovšem naprosto zapadly. Jedna kopie se však dostala do tehdejší Jihoafrické republiky, kde se Rodriguez stal, aniž by o tom věděl, nesmírně populární.

Skoro po čtvrt století dva Rodriguezovi fanoušci s překvapením zjistili, že umělec žije, i navzdory fantastickým zprávám o sebevraždě přímo na pódiu. Sice se již nevěnuje hudbě (živil se demoliční dělník), nicméně stále neztratil podmanivý hlas, přednes a jakousi poetickou křehkost. Návrat na pódia a do povědomí fanoušků tak představuje sice nesmírně opožděnou, ale zaslouženou satisfakci za dodnes nepochopitelné vyhoření na počátku 70. let.

Proč Čechy, vycepované nejrůznějšími cimrmanovskými legráckami, je dokument Pátrání po Sugar Manovi obzvláště pikantní a jaksi důvěrně blízký. Legenda o všeumělovi (Rodriguez opravdu sází jeden tutový hit vedle druhého) se zajímavě zhudebněnými básněmi působí na první pohled jako další podařená mystifikace. O to víc vynikne skutečná Rodriguezova síla osobnosti, když dokázala přijmout fatální neúspěch a nezbláznit se z toho. Oscar za nejlepší dokument za rok 2012 naprosto oprávněný. A s ním jeden námět na přemýšlení: je tento příběh důkazem, že hudební průmysl dokáže lidem vecpat naprosto všechno nebo právě naopak?