Réuniony zásadních jmen nezávislé kytarové scény z přelomu 80. a 90. let provázejí smíšené reakce. U Slowdive obavy, aby jej skupina nepřevedla z pódií i do studia, u My Bloody Valentine dohady, zda originál v mezičase nepřerostly jeho klony. Nad novinkou Indie Cindy amerických alternativních rockerů Pixies si nevyhnutelně položíte otázku nad motivací těchto zmrtvýchvstání.
Tvoří ji dvanáct skladeb, které čtveřice představila již na trojici předchozích singlů, ani o notu více. Pokud nad EP zavládlo zděšení, deska neštěstí dovršuje. Mezi záplavou často jak vejce vejci podobných kytarovek vynikli Pixies invencí. Nejenže čtyři raná (a skvělá!) alba vychrlili během pěti let, jejich zvuk, unikátní směs syrové neurvalosti a dřevního zvuku s popovými melodiemi, bylo okamžitě možné rozeznat.
Na novince tento rukopis nahradily nevýrazné krotké písničky s uhlazenými slokami, střídanými občasnými závany minulosti v mezihrách. Posun by ještě bylo možné pochopit: někdejší pnutí – autorské i lidské – pozbylo sílu, a i texty někdejší přetlak postrádají. Již ne však to, že skladby vycházejí pod hlavičkou kultovní, (alespoň kdysi) novátorské kapely, a ne nového projektu jejích členů.
