Nepřehlédnutelná písničkářka Radůza pokračuje v tvůrčím a lidském hledání těch skutečně důležitých věcí v životě i v kumštýřské výpovědi. Sympatické na její cestě je nejen opravdovost a poctivost, ale snaha nezůstat na jednom místě, nehledat jediným vyzkoušeným způsobem. Novinkové album Gaia je tak prvním materiálem, který Radůza napsala přímo pro plnohodnotnou kapelu (Josef Štěpánek, Jan Cidlínský a David Landštof).
Zúčastnění muzikanti se sice objevili již na předchozí koncertní desce Ocelový město (2012), tehdy však sehráli převážně roli doprovodných hráčů. Nyní se podílejí (i když evidentně spíše nenápadně a patřičně pokorně) rovněž na konečné podobě jednotlivých partů, díky čemuž je Gaia nejpestřejší a nejbarevnější Radůzinou deskou. Byť se stále pohybuje na poli intimního písničkářství/šansonu, některé skladby se přelily až do podoby plnokrevného bigbítu.
Proměňuje se i Radůzino vidění světa. Logicky, s přibývajícími roky již není nejdůležitější rozchod/příchod vytouženého partnera snů, ale spíše, co bude s námi, až tu nebudeme, čeho jsme součástí a kam směřujeme ("Jiným jazykem začala jsem mluvit" - píseň Babylónská věž). Radůziny písničky, doposud výrazně posmutnělé a sladkobolestné, tak dostaly ještě o chlup temnější barvu.
Radůze však naštěstí stále nedochází síla a nápady psát silné písně, které se zaryjí pod kůži a přinutí zpomalit obvyklé tempo. Škoda jen, že občas cítí potřebu své hledání vykřičet až příliš nahlas - vždyť již v písni Pandora napsala "je tichý, kdo cestu k světlu zná".
