reklama
reklama
Borovan.media
Exkluzivní byznysové informace
 

Štěpán Hulík: Kinematografie zapomnění Recenze

18:17, 2. 8. 2013

Jedna z nejlepších popularizačních knih, mapujících historii (nebo část historie) české kinematografie, stojící v mnohém nad klasickou, ale v mnohém nepřesnou knihou Josefa Škvoreckého Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Dnes již slavný mladý scénárista minisérie Hořící keř (2013) Štěpán Hulík vydal loni Kinematografii zapomnění, ve které se zaměřil na kupodivu jen málo zmapované období normalizace barrandovských ateliérů. Tedy na roky, ve kterých se relativně svobodné místo tvorby po zásahu komunistických okupačních tanků proměnilo v přísně sešněrovanou továrnu na (převážně) stranické agitky.

Je to šťastná volba: v letech 1969 až 1972 (plus minus) se lámalo kdeco: charaktery, předsevzetí, umělecké plány, kumštýřská přátelství a osudy. Ostatně, stejně jako v okolní společnosti. V tehdejším československém filmu jsou však konflikty, zlomy přece jenom ostřejší a vyhraněnější, již kvůli úspěchům nové vlny, charakteru tvůrčí práce nebo vzhledem k důležitosti, kterou Husákova totalitní mašinérie přisuzovala ovládnutí filmu.

Informačně dosti obsáhlou Kinematografii zapomnění je možné číst v několika rovinách: jako chronologický záznam událostí té doby, jako historizující pohled dovnitř komunistické moci, jako nástin osudů a charakterů nejvýznačnějších českých/československých filmových tvůrců (Hulík je kvůli kontextu sleduje před i v delším průběhu normalizace) nebo jako další přehršel střípků do dodnes neznámé mozaiky normalizačních mechanismů a tuzemské kinematografie (viz zajímavé téma zrušených projektů nebo zničených filmů).

Hulík, který evidentně strávil dost dlouhou dobu v barrandovském archivu (a nejen v něm), píše svižně, lehkou rukou, nikdy však na úkor fakticity sledovaných dějů. Přestože téma svádí k příkrým odsudkům, vždy se snaží najít odpovídající kontext motivů (viz příklad režiséra, který točil bláboly kvůli finančním nárokům své mladé ženy). Další klad: přestože kniha de facto popisuje smutné události, je neuvěřitelně vtipná (výrok připisovaný Otakarovi Vávrovi: "Co koukáte jako zmoklé slepice. Kdyby sem přijeli Číňani, tak si přeoperuju oči na šikmo a jedu dál.").

Bonbónkem pro fajnšmekry je pak nástin ekonomiky socialistické kinematografie, způsob produkce a vytěžování filmů v kinech. Sečteno podtrženo: výborně napsaná publikace, která zábavně, poctivě a vyčerpávajícím způsobem osvětlila jedno až příliš bílé místo.