Po přímočarém, hity po okraj nabitém El Camino (2011) ubralo na novince Turn Blue americké duo The Black Keys plyn a našlápnuté rokenroly s gospelovým nádechem vyměnilo za rozjímání a inspirace blues anebo psychedelií. Sevřené El Camino patří k nejvyzrálejším pracím producenta Danger Mouse, neoficiálního třetího člena skupiny (je spoluautorem všech skladeb na posledních nahrávkách). Představuje ale i slepou uličku: nebylo možné přijít s jeho druhým dílem, nutně by znamenal uvíznutí ve stereotypu natáčení stále stejných alb.
Proto dvojice některé již hotové skladby hodila přes palubu, ponechala jen pár volně navazujících (například Fever) a desku vystavěla na jiných pilířích. Především je novinka osobnější. O vztazích a láskách zpívali The Black Keys odjakživa, byly to ale spíše pocitové črty a příběhy, tentokráte melancholii do skladeb vetkává bolest vypsaná ze skutečných ztrát a rozchodů. Podobnou proměnou prošla i hudba. Byť duo stále čerpá především z bezedné studny černého i bílého rokenrolu, na povrch více než kdy předtím vypluly inspirace psychedelií, černým (rozuměj soulovým) diskem a především klasickým blues.
Stadiónové vyřvávačky vystřídalo rozjímání, komornější průvodní nálada a volnější tempa. Komplikovaný zrod novinky má dva následky: určitou roztříštěnost (nová tvář versus materiál v tradičním duchu) a přítomnost několika vycpávek. O to důležitější proto bude album následující. Na El Camino také „jen“ dozrál styl načrtnutý kapelou již na LP Brothers (2010).
