Netrpělivě očekávaný režisérský debut Nolanova dvorního kameramana (dělali spolu Inception, Temného rytíře nebo Dokonalý trik) Wallyho Pfistera bohužel dopadl jen jako další schizofrenní film v řadě. Ani ne tak kontrastem jednotlivých složek filmařského díla, jako spíše dramaturgickou kostrou celkového snímku. První cca polovina diváka vtáhne do děje díky zajímavé atmosféře, kreaci umírajícího vědce v podání Johnyho Deppa (člověk si hned vzpomene na causu otráveného agenta KGB Litviněnka) a relativně závažným nastoleným otázkám o hranicích a etice vědeckého poznání.
Ve zbývající půlce pak tentýž nestačí kroutit hlavou nad absencí jakékoliv gradace, předvídatelným pohráváním si s přepólováním jednotlivých postav na škále přítel/nepřítel a zejména podivně nezvládnutým závěrem. Pokud se celou dobu ve filmu mluví o převodu lidských emocí na nuly a jedničky, umělé inteligenci, oživlém software nebo hyperzákrutách celosvětové internetové sítě (propriety 21. století), pak nepříliš zkušený scénárista Jack Paglen ve finálové sekvenci posílá na novou formu inteligence doslova děla (proprieta 18. a 19. století), která se nesmyslně pokusí rozstřílet pole solárních panelů. Toť pouhý příklad za všechny.
To se pak Depp může doslova uhrát (byť coby software již skoro nemá hrát co), ale příval nudných a infantilních pasáží a nepříliš nápaditých počítačových triků je až příliš vydatný pro udržení bdělého stavu. O to více zamrzí, že Christopher Nolan je u takového díla podepsán jako "executive producer". Pro mnohé možná zklamání roku.
